V práci s přístrojem BONEBRIDGE

Děti ze stromové skupiny v mateřské škole Hollenegg sedí v ranním kruhu. Uprostřed kruhu sedí dívka s blonďatými copánky a má zavřené oči. Do ticha se odněkud z kruhu ozve důrazné „píp, píp“. Učitelka základní školy Nathalie Faistová a její kolegyně hrají s dětmi z místní mateřské školy hru „Ptáčku, jak pípáš?“. Dívka s blonďatými copánky a přivřenýma očima má za úkol uhodnout, odkud „ptáček“ pípá.

„Bez svého tlačítka bych se s takovým úkolem těžko vyrovnávala,“ přiznává šestadvacetiletá učitelka mateřské školy. Tlačítkem nazývá zvukový procesor svého implantátového systému. Natálie se narodila s atrézií pravého ucha: její pravý ušní boltec je mnohem menší než levý. Kůstky v pravém středním uchu jsou také malé a zevní zvukovod není vyvinutý. V důsledku toho slyší na pravé straně pouze 20 až 25 procent – jedná se o jednostrannou ztrátu sluchu, kterou je obtížné kompenzovat běžnými naslouchátky.

Řešení pro sluch – i pro mladé lidi

V důsledku atrézie zvukovodu Nathalie špatně vnímala a při pravostranném hovoru téměř nerozuměla. „Vždy jsem dbala na to, aby lidé, kteří na mě mluví, stáli na levé straně. Bylo pro ni také obtížné rozumět v hlučném prostředí – proto ve škole vždy seděla před učitelem.

„Můj tehdejší lékař mi řekl: Nedá se nic dělat,“ říká a krčí rameny. V té době si však nedokázala představit, že by nosila běžné naslouchátko. Vysvětluje proč: „Nedokázala jsem si naslouchátko spojit s dospívajícím člověkem. S mým tlačítkem je to jiné.“

Své „tlačítko“ dostala před deseti lety. Tehdy šestnáctiletá dívka poprvé přišla s rodiči do ORL ordinace doktora Alexandera Gotschuliho v Deutschlandsbergu. Ten rozpoznal problém a navrhl sluchový implantát s kostním vedením.

„V srpnu jsem oslavila výročí svého sluchu“

Rodina se vydala do Univerzitní nemocnice v Innsbrucku a od prvního okamžiku se cítila „vřele přivítána“, jak uživatelka systému BONEBRIDGE zpětně popisuje. „Bylo toho třeba udělat hodně,“ vzpomíná na rychlé rozhodnutí svých rodičů. V té době neměla žádné vážné námitky a dnes je vlastně velmi spokojená. „Bylo to pro mě správné a důležité rozhodnutí. Poslouchat s BONEBRIDGE je pro mě velký rozdíl. Nedokážu si bez něj představit, co bych dělala.“ Lépe slyší, při poslechu se musí méně namáhat a dokáže nyní lépe posoudit vlastní výslovnost.

V té době měla jako externí zvukový procesor Amadé, jehož tvar tlačítko příliš nepřipomíná. Zpočátku ho Natalie schovávala pod vlasy spolu se svým neobvykle malým ušním boltcem. „Teď už mi na něm ale nezáleží. Je to součást mé osobnosti.“ Dnes si zvukový procesor sundává jen občas, když je sama doma. Pak najednou na pravé straně ztichne: „Hned poznám ten rozdíl.“

BONEBRIDGE zajišťuje bezpečnost v místní komunitě

Ve vinařské oblasti Schilcherland, kde Natalie vyrostla, kvete čilý komunitní život. V městečku s trhem je registrováno více než 30 organizací, hasičský sbor a několik sborů a kapel.

Natalie Faistová je společensky aktivní od útlého věku: v osmi letech začala hrát na flétnu a od svých teenagerských let je členkou místní hudební skupiny. Doprovázela řadu církevních událostí a folklorních festivalů: „Když pochodujeme, moje vnímání by bez BONEBRIDGE nebylo tak dobré. Ani při hraní hudby bych si nebyla tak jistá.“

Zpočátku byl dodatečný sluchový vjem s implantátem při hraní hudby zcela neznámý. Jakožto součást mohutně znějící dechové kapely pro ni byl někdy nepříjemně hlasitý. „Dostala jsem tři různé programy sluchové programy. Byl tam i jeden zvlášť tichý pro zkoušky, který byl tak akorát hlasitý, abych to snesla.“ Dnes už jej nutně nepotřebuje: „V určitém okamžiku prostě zapomenete přepínat.“

„Bez BONEBRIDGE bych nemohla pracovat ve školce“

BONEBRIDGE ji provází od chvíle, kdy se probudí, až do chvíle, kdy jde spát. Procesor si sundává jen na plavání nebo když si udělá pohodlí na gauči. „Ale bez svého tlačítka bych ráno do školky určitě nemohla!“ Říká, že si vždy uvědomí, jak důležitý je její sluchový implantát v každodenním životě s dětmi, když ho musí vyjmout kvůli výměně baterie. „Mám svou práci ráda, ale je také dost náročná. Bez implantátu BONEBRIDGE, respektive bez dobrého oboustranného sluchu – by to pro mě bylo velmi, velmi namáhavé.“

Když si vybírala své povolání a začínala se vzděláváním, tehdy čtrnáctiletá dívka nebrala v úvahu své sluchové omezení. „Bez BONEBRIDGE by to všechno bylo náročné,“ usmívá se zpětně. Mnoho situací by se bez implantátu mohlo stát náročným úkolem. Nebo odhadnout směr zvuku při hře v sedě v kruhu se zavřenýma očima: i to by bylo velmi obtížné.

Učitelka v mateřské škole obzvlášť citlivě vnímá, když má některý z jejích svěřenců potíže s vnímáním nebo klasifikací určitých zvukových charakteristik. Jeden z jejích žáků také používá naslouchátka. „V současné době jsem první kontaktní osobou, protože se dokážu do situace velmi dobře vcítit.“