Hudebník Walter Widler a jeho celoživotní vášeň pro hudbu. Ani hluchota nezastavila Rakušana Waltera Widlera v jeho zálibě hraní na večírcích a společenských událostech se svojí kapelou.

Velká koncertní hala ve Vídni je vyprodaná. Hudba postupně utichá. Když Walter Widler oddaluje smyčec od strun svých houslí a uklání se divákům, nezáří pouze tmavý dřevěný povrch jeho houslí, ale i tmavý audio procesor za Walterovým uchem, díky kterému je vůbec schopný slyšet svoji vlastní hudbu.

Walter se narodil do hudební rodiny. Každé z dětí hrálo alespoň na jeden nástroj. Když bylo Walterovi 10, začal se učit hrát na housle. „Strašně moc jsem se chtěl naučit hrát, přemlouval jsem rodiče, kteří mi nakonec dovolili chodit na hodiny houslí“, vzpomíná Walter. Jako kluk se naučil hrát i na zobcovou flétnu, i přes svoji ztrátu sluchu, která přišla, už když byl malý. Chvíle, kdy poslouchal svoji maminku při hře na housle, v něm probudily jeho vášeň pro tento smyčcový nástroj. Své první sluchadlo dostal, když mu bylo dvanáct let. To mu však nezabránilo v cestě stát se výtečným studentem na místní hudební škole. Miloval vstupování, ať už jako sólista, nebo v rámci orchestru. Housle pro něj nebyly jediným nástrojem, na který se naučil hrát. Postupně přidával violu, saxofon a kytaru. A také začat zpívat: „Jsem baryton bas.“ Jeho obličej se úplně rozzářil, když začal mluvit o milované hudbě.

Loučení s muzikou

Když však Walter začne vzpomínat na rok 2002, jeho úsměv je tentam. Byl to pro něj opravdu bolestivý rok. Po několika náhlých zhoršeních sluchu si uvědomil, že už vlastně vůbec neslyší, a to ani se sluchadly. Ani ne 30% míra porozumění řeči způsobila, že komunikace byla pro tohoto veselého hudebníka takřka nemožná.

Když hrály jeho kapely, on sám seděl v hledišti mezi diváky, ale „cítil jsem se jako outsider. Poslouchal jsem, ale nic jsem neslyšel. Bylo mi tak smutno z toho, že už nebudu moci hrát.“ Se svým sluchem Walter ztratil i svoji nezávislost v každodenním životě. „Když jsem byl doma sám, neslyšel jsem ani zvonek u dveří nebo vyzvánějící telefon.“

Zpět ke svému životu

Walter žil v tichosti po dobu dvou let. Poté mu kolega doporučil zavedení kochleárního implantátu. „Proč ne?,“ pomyslel si Walter. „Moji situaci to může jen zlepšit, nemám co ztratit.“ Implantát byl Walterovou jedinou možností, jak znovu plně komunikovat s lidmi a tvořit hudbu. A nejen, že mu implantát vrátil sluch, vrátil mu i ztracenou sebedůvěru. „Když jsem byl hluchý, vždy jsem měl obavy, že něco špatně pochopím. Nebo že něčí řeč vůbec neuslyším. Bál jsem se, že budu lidem připadat arogantní.“ Lepší sluch pozitivně ovlivnil i jeho společenský život. A také jeho hudbu.

„Poté, co jsem dostal svůj kochleární implantát, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se v hudbě vypracovat opět na dobrou úroveň,“ vzpomíná Walter. Rehabilitační cvičení v nemocnici a doma s manželkou byly prvními kroky v cestě zpět k milované hudbě. Připojení audio procesoru bylo pro něj další fází procesu: „Nevzdával jsem se a trénoval dál, než jsem dosáhl přijatelné úrovně sluchu.“

Housle i viola jsou nástroje, které vyžadují opravdu dobrý sluch hudebníka. Nemají na hmatníku žádné pražce, které by pomáhaly najít správnou polohu pro prsty. Jediným způsobem, jak kontrolovat tón, je pomocí sluchu. „Tóny kontroluji jen díky svému kochleárnímu implantátu. Od té doby, co jsem začal se svým speciálním programem, je 99 % tónů správných.“

Perfektní kombinace

„Dobrý sluch je pro mě při hraní po boku dechových nástrojů klíčový“, vysvětluje Walter. Momentálně hraje ve třech folkových skupinách. Nepoužívá noty, všechny skladby hraje zpaměti, od srdce. ? „Housle jsou naladěné do C, klarinet do B. Musím transponovat a slyšet, jestli vše zní tak, jak má.“ Když se svou kytarou doprovází sbor, vokální skupinu nebo harmonikovou skupinu, musí rozpoznávat dominantní septimu a určit správné akordy a polohy tónu. „Chci pohyb tónů cítit i slyšet.“

Perfektní kombinace nástrojů může být dosaženo jen s perfektní kombinací Walterových sluchových systémů. „Na levé straně slyším jen nízké tóny, které jsou zesilovány mým sluchadlem. Tato zvuková informace je pro hudebníky moc důležitá.“ „Ale“, dodává, „bez svého kochleárního implantátu bych byl úplně ztracený, a to nejen v hudbě.“