„Všichni se vám snaží říct, že vám zbylo jen jedno slyšící ucho, no a co? Je to ale tak těžké.“ Dnes je Sabine Weinberger-Pramendorfer se svým kochleárním implantátem nesmírně spokojená a chce kandidáty povzbudit, aby do toho šli.

„Přes noc jsem doslova ztratila sluch.“ Sabine Weinberger-Pramendorfer, vyučená cukrářka, pracovala pro velký řetězec restaurací. Její práce zahrnovala nepravidelnou pracovní dobu a rozsáhlé pracovní cesty po celém Rakousku. Jednoho časného rána jí na jedné ze služebních cest opakovaně zvonil mobilní telefon. Pokaždé, když jej Sabine zvedla, volající mlčel. „Zvláštní,“ pomyslela si, „nejdřív zavolají a pak nemluví.“ Když si dala telefon k pravému uchu, najednou si uvědomila, že nejspíš ztratila sluch na levém uchu. To se stalo na jaře roku 2018.

Nepodařilo se zjistit, jestli náhlá ztráta sluchu byla způsobena jejím stresujícím životem nebo třeba nachlazením. V mírných případech se náhlá ztráta sluchu může spontánně upravit během několika hodin nebo dnů. Sabinina ztráta sluchu však byla nejen hluboká, ale bohužel také trvalá. Léčba nachlazení ani specifická infuzní terapie nepřinesly žádné zlepšení.

Sabine nakonec musela uznat skutečnost, že jí jednostranná hluchota zůstane napořád. „Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že se tím pro mě nic nezmění,“ vzpomíná. „Ale když jsem opustila nemocnici, musela jsem být obzvláště opatrná, aby mě třeba nepřejelo auto. Slyšela jsem všechno přicházet zprava, i když ve skutečnosti auto přijíždělo zleva.“

„Bylo to tak vyčerpávající!“

„Sedět v jídelně a povídat si, jako to děláme teď, by tehdy nebylo možné.“ Sabine Weinberger-Pramendorfer sedí naproti mně v kavárně hornorakouské nemocnice. Je kolem nás rušno: Asi dvacet hostů roztroušených po několika stolech si spolu povídá nebo hlučně obrací stránky svých novin. Číšník přijímá objednávky, podává kávu a koláče a bere hotovost. Z reproduktoru je voláno jméno. Rozhovor v místnosti plné hluku by při jednostranném sluchu vyžadoval velké úsilí. „Musela bych vás požádat, abyste seděl po mé pravé straně, kde slyším.“

Její práce v otevřené kanceláři vyžadovala ještě dvojnásobné úsilí. Řídit její auto napříč Rakouskem bylo také nesmírně namáhavé. „Všechno trvalo mnohem déle,“ popisuje Sabine svůj kompromitovaný života porovnává jej s chronickou spánkovou deprivací. „Byla jsem tak unavená, vždy jsem měla chuť jít si po oběd lehnout.“ Také byla citlivější na hluk. „Nakonec jsem se musela vzdát své práce, protože se pro mě stala příliš stresující,“ povzdechne si Sabine.

Směrové slyšení rovná se bezpečnost

Rovněž čelila významným změnám ve svém soukromém životě. Vášnivá horská cyklistka se musela vzdát svého koníčku, protože jí chyběl směrový sluch: „Slyšela jsem, jak další cyklista přijíždí zezadu a určitě jsem mu uhnula na špatnou stranu. Bylo to pro mě prostě příliš nebezpečné.“

Únavný byl i soukromý život. „Nechtěla jsem všem prozradit, že jsem hluchá na levé ucho.“ Pokud Sabine chtěla porozumět lidem, kteří seděli po její levici, musela k nim otočit pravé ucho, což často vedlo k neobvyklým zkroucením horní části těla. Kdykoli to bylo možné, seděl její manžel po jejím levém boku, aby zabránil vzniku trapných situací. Ale nebyl vždy se mnou.

Předčasný vánoční dárek

Sabine nechtěla přijmout svou jednostrannou hluchotu a všechna omezení, která s ní byla spojena. Nejdříve objevila sluchadla. Ale protože ztráta sluchu v jejím levém uchu byla tak závažná, sluchadlo nepřineslo žádné výhody. Hlavní lékař hornorakouské ORL kliniky doporučil kochleární implantát. Její jméno bylo zapsáno na čekací listinu. „Samozřejmě jsem zvažovala i jiné alternativy. Ale bylo mi jasné, že se bez sluchu na obou uších neobejdu. Pro můj život by to znamenalo příliš mnoho omezení. A chtěla jsem s tím něco udělat i pro případ, že by se mi jednoho dne zhoršil sluch na zdravém uchu.“

Kromě ztráty sluchu jí musel být před kochleární implantací odstraněn cholesteatom, nádor ve středním uchu. Nakonec trvalo 18 měsíců, než Sabine svůj kochleární implantát obdržela. Poměrně dlouhá doba, která jí však nepomohla zvyknout si na sluch pouze jedním uchem. Její implantace 22. prosince byla pro Sabine předčasným vánočním dárkem.

Moje součást

„Těšila jsem se na ten vzrušující okamžik, kdy se poprvé zapne zvukový procesor. Bude to fungovat? Radostné očekávání převažovalo nad úzkostí: „Byla jsem přesvědčena, že se věci změní k lepšímu.“ Nyní tato zkušená uživatelka kochleárního implantátu radí kandidátům, aby neměli ze začátku přílišná očekávání, i když u ní sluchový úspěch a pokrok s kochleárním implantátem netrval dlouho. „Přichází to pomalu.“

„V klidné situaci, kdy neočekáváte žádný zvukový vjem, mohou být nové dojmy z CI zpočátku dráždivé,“ uvádí Sabine. „Přinutila jsem se nosit procesor celý den.“ Dělala také poslechové tréninky s indukční smyčkou a aplikacemi ListenUp!. Dnes je schopna bez námahy vést konverzace v obtížných poslechových situacích: ve velkých místnostech s ozvěnou, v obchodech s puštěnou hudbou nebo v rušných restauracích.

Sabine je se svým systémem kochleárního implantátu nadmíru spokojená a chce k implantaci povzbudit i další kandidáty. Rovněž se těší na nový začátek svého profesní kariéry. A s novou přilbou je odhodlána brzy znovu jezdit na horském kole. Její zvukový procesor svůj mění vzhled díky různým krytům. Z diskrétního designu se postupem dostala k zářivým barvám. „Možná zkusím i nějaký s kamínky,“ přemýšlí. Dává přednost tomu, aby byl její procesor spíše stylový než diskrétní: „Protože je nyní mojí součástí!“