Jak cestovat do exotických zemí s kochleárním implantátem

Osmdesátiletá Liselotte Baumgartnerová od mládí špatně slyší. Již téměř 21 let má oboustranně implantovaný CI a systém EAS. Se svým manželem, který již zemřel, cestovala do nejvzdálenějších koutů světa.

Peníze jsme vždy přepočítávali na kilometry. Kromě první noci jsme si nikdy neobjednali místo k přespání. Itinerář našich cest se odvíjel od toho, že tam, kde byli lidé milí, jsme zůstali déle. Pokud nám jiní turisté doporučili nějaké pěkné místo, vyzkoušeli jsme je. Ubytování bylo někdy velmi jednoduché a ne vždy bezpečné. Dnes bych byla vybíravější.

Například v roce 1975 jsme byli v Hindúkuši tři ve starém autobusu značky Volkswagen. Naše horská túra začínala v Darkotu. V té době jsem sbírala rostliny pro Přírodovědné muzeum, což náš doprovodný důstojník neměl vědět. S pomocí tamních dětí se mi to podařilo.

Po nehodě na Špicberkách v roce 1977, kde našeho přítele zabil a mého muže zranil lední medvěd, jsme cestovali jen sami. Vzpomínám na mnoho krásných destinací. Zvláště se nám líbily Malé Sundské ostrovy, ale také Nový Zéland, kde jsme dva měsíce cestovali v dodávce.

Na ostrově Borneo jsme se při cestě bemo (sdíleným taxíkem) doslechli o krásné stezce džunglí. Vydali jsme se tedy po ní na „konečnou zastávku“ Pinawantai. Ale nic tam nebylo a nebylo ani možné se dostat nazpět. K tomu se přidaly jazykové potíže. Místní nás ale pozvali, abychom zůstali přes noc. Lidé z vesnice se přišli podívat na ty dva blázny z Rakouska a přinesli kolu a dárky. Spali jsme na bambusové rohoži na zemi, v noci s nejrůznějšími zvířaty. Chodilo jsme se mýt se k řece a k večeři byla vždycky rýže.

Jak ovlivnilo cestování váš život?

Dozvěděla jsem se, jak dobře se máme a jak jsme bohatí. Takže jsem nikdy nepotřebovala modernější kuchyni, než byla ta moje stará. Například ženy v Hindúkuši vaří na otevřeném ohni. V té době jsem už měla naslouchátko a lidé tam žili bez zdravotní péče.

Cestování mě naučilo otevřenosti. Neměly by existovat žádné předsudky, ani vůči náboženství, ani vůči čemukoli jinému. Například v hinduistických nebo islámských zemích k nám byli lidé vždy přátelští. Vždy záleží na tom, jak se chováte. Cestovat sama jako žena v zemích, jako je Jáva, nebylo vždy snadné – ale na těchto místech jsem se setkala s obzvlášť milými ženami.

Stále mám přátele, které jsem poznala na cestách.

Představovala ztráta sluchu během cestování problém?

Často jsem cestovala sama, než se ke mně přidal manžel. Problémy se sluchem byly problémem, zejména při hlášení z reproduktorů na letišti. Vždy jsem si to musela jít ověřit k informačnímu pultu.

Moje první zkušenost s CI byla na letišti v Londýně. Kapitán letadla sděloval čekajícím cestujícím něco, čemu jsem nerozuměla. Šla jsem se podívat a vysvětlila jsem mu svůj stav sluchu. Když jsme později mohli nastoupit, zavolali mě jako „osobu s postižením“, abych nastoupila jako první: a já se tomu musela skoro smát.

Někdy bylo nepříjemné, když si celníci spletli baterie s něčím jiným a my jsme kvůli tomu zmeškali navazující let. Při bezpečnostních kontrolách to také může být nepříjemné, ale teď už často procházím kolem, aniž bych se o tom zmínil, poté, co jsem si vypnula zvukový procesor.

Jaká preventivní opatření přijímáte a jaké doplňky k CI si berete s sebou na cesty?

Ze začátku jsem s sebou neměla žádné náhrady CI ani servisní materiály. Teď už ano a vždy mám s sebou dostatek baterií.

Jaký je váš tip na správnou přípravu na cestu?

Dobrodružné cesty jsou často zajímavé. Dálkové cesty byste měli podnikat pouze v případě, že máte dostatek času. Znalost angličtiny je důležitá, ale mimo standardní turistické trasy často příliš nepomůže. Naučila jsem se základy některých místních jazyků, například bahasa Indonesia.

Pokud cestujete sami, musíte si destinaci předem prozkoumat. Kontakt s obyvatelstvem považuji za důležitý. Čím déle na místě pobýváte, tím lépe poznáte lidi, někdy vás dokonce pozvou jako hosta. V Indonésii jsem cestovala na běžných lodích pouze s místními obyvateli. Jako jediní turisté jsme byli často unavení z toho, že se s námi někdo chtěl neustále bavit.

Co mi opravdu vadí, je, když se turisté chovají k místním lidem povýšeně nebo ignorují personál. Pokud lidé potřebují něco prodat, mohou působit vlezle, ale i v takovém případě můžete zdvořile odmítnout.

Další příběhy o cestování s CI najdete zde!

Deset užitečných rad pro cestování s kochleárním implantátem najdete zde!