Rozhovor s Martinem Ďuriškou, uživatelem CI ze Slovenska

Setkání slovenských uživatelů CI se uskutečnilo v květnu 2024. Pacienti s CI a odborníci z bratislavské fakultní nemocnice oslavili 30 let kochleární implantace na Slovensku. Jeden ze zkušených uživatelů na pódiu, Martin Ďuriška, v té době ještě nebyl na světě: „První narozeniny jsem měl 7. března 1998, druhé narozeniny 10. prosince 1999, kdy mi implantovali implantát,“ začíná svou prezentaci. Projektový manažer se narodil jako druhé dítě v rodině Ďuriškových ještě před tím, než byl na Slovensku zaveden novorozenecký screening sluchu. „Maminka mě mohla srovnávat s mou starší sestrou. Bála se, že bych nemusel být tak vnímavý, jak bych měl být. Proto mi pořád volala: Martin, Martinko, Mati!“ Někdy se zdálo, že chlapec reaguje pohledem nebo úsměvem, ale pak zase ne. Rodiče byli stále více znepokojeni a hledali ujištění: „Otec zapnul vrtačku přímo pod mou postelí. Bylo to strašně hlasité, asi 90 decibelů, ale já jsem nijak nereagoval“. Návštěva ORL specialisty potvrdila naléhavé podezření: jejich syn Martin byl oboustranně hluchý, zřejmě hned od narození.

„Moje fialová deka - pořád ji mám!“

„Pro maminku to bylo jako facka,“ říká Martin Ďuriška a žasne nad tím, jak bez emocí tehdy tento odborník rodiče informoval: „Vaše dítě je neslyšící a později bude chodit do speciální školy pro neslyšící.“ O možnosti kochleární implantace se tehdy lékař se soukromou praxí mimo hlavní město nezmínil. Martinovi rodiče se však s tímto osudem nechtěli jednoduše smířit. „Obrátili se na univerzitní kliniku v našem hlavním městě Bratislavě. Tam jsem podstoupil několik vyšetření. Na základě výsledků tamní odborníci rodičům vysvětlili, že jsem vhodným kandidátem na implantaci. A pak navrhli potřebné kroky.“ Dnes si již zkušený uživatel CI nepamatuje aktivaci svého systému, ale vzpomíná na schůzky s logopedem. „A vzpomínám si také na cvičení, která jsem dělal doma. S maminkou na fialové dece. Dvakrát denně - 30 minut dopoledne a 30 minut odpoledne“. Martinova maminka s ním cvičila cílevědomě a důsledně. „Jejím cílem bylo vychovat ze mě samostatného člověka. Například, abych nepotřeboval žádnou asistenci, kdybych si musel jít na úřad pro nějaké dokumenty. Na to byla opravdu zaměřená. Prarodiče i zbytek rodiny ji upozorňovali, aby mi dala pokoj. Ale ona to udělala až ve chvíli, kdy mi bylo šest let.“

Více jazykových podnětů od starších přátel

„Malým dětem mluvení a jazyk ještě tak nejdou a rodiče věděli, že potřebuji trochu více motivace, podnětů a povzbuzení, abych začal mluvit.“ Proto Martin nenastoupil do věkově odpovídající skupiny batolat v mateřské škole. „Šel jsem rovnou do prostřední skupiny. V pěti letech jsem se ve školce začal učit svůj první cizí jazyk: V první třídě jsem začal chodit do první třídy: angličtinu. S kamarádem jsme soutěžili, kdo umí rychleji počítat v angličtině. Někdy byl rychlejší on, někdy já. Ale pak jsem ho úplně porazil, protože jsem se naučil číslo jedenáct,“ směje se. „To můj kamarád ještě nevěděl.“ Později ve škole přibyla v páté třídě jako druhý cizí jazyk němčina. Místo do školy pro neslyšící, jak se předpokládalo, nastoupil Martin Ďuriška v šesti letech do běžné základní školy v Komárně, do třídy pro děti se zvláštním nadáním. „Maminka věděla, že to nějak zvládnu,“ říká. Poslech ve třídě stále vyžadoval soustředění, ale cvičení doma byla stále méně častá, až úplně přestala být třeba. Martin Ďuriška nadále docházel pouze na každoroční návštěvy do poradny. Na gymnáziu se „malý rebel“, jak sám sebe popisuje, nakonec přesunul z první řady sedadel na samý konec třídy. I zde učitelé o jeho sluchových nárocích věděli, ale: „V té chvíli jsem už neměl žádné problémy. Slyšel jsem, mohl jsem tu slyšet cokoli“.

„Život bez sluchu - to by pro mě byla velká ztráta!“

Uživatelé CI a odborníci z Univerzitní nemocnice Bratislava oslavují 30 let kochleární implantace na Slovensku. Mezi nimi i Martin Ďuriška. ©Michal Gajdoš

Po stanovení diagnózy hluchoty bylo Ďuriškovým rodičům řečeno, aby ho poslali do zvláštní školy. V dospělosti by pravděpodobně měl pracovat bez sluchu někde v back officu. Přesto mu to všichni příbuzní a známí říkali: „Ty jsi tak komunikativní! Určitě bys měl pracovat s lidmi!“ Jako projektový manažer ve firmě zabývající se kybernetickou bezpečností Martin Ďuriška právě tohle dělá: telefonáty a schůzky, spousta komunikace po celý pracovní den. Samozřejmě ne vždy všemu úplně rozumí. Ale pak se zeptá. Jako onehdy na rodinné oslavě své přítelkyně: „Bylo tam asi patnáct až dvacet lidí, kterým jsem úplně nerozuměl a kteří se všichni hlasitě bavili. Všiml jsem si, že se někdo směje, ale to vzrušení bylo na druhé straně místnosti a já jsem úplně nechápal proč.“ Jeho přítelkyně mu to pak vysvětlila. „Byl jsem poslední, kdo se k tomu smíchu přidal, ale co už: Smál jsem se s ním!“
Martin svou prezentaci na Tálech uzavírá filozofickou otázkou: Je slyšící, nebo hluchý? „Já jsem já,“ říká sebevědomě posluchačům. Pak to upřesní: „Všichni moji přátelé jsou slyšící. Bylo tomu tak na základní škole i na gymnáziu, na vysoké škole i dnes. Takže bych se v podstatě zařadil jako slyšící člověk“.