Památník Marie Terezie mezi Přírodovědeckým muzeem a Uměleckohistorickým muzeem je dobrým výchozím bodem pro prohlídky Vídně, včetně procházky po lékařské historii spolkového hlavního města. Pod dojmem mohutné sochy této rakouské císařovny, která jí nikdy nebyla - přes veškeré úsilí jejího otce se její manžel František Štěpán Lotrinský stal oficiálně císařem Svaté říše římské národa německého -, lze skupinu postav vpravo s výhledem na Přírodovědecké muzeum snadno přehlédnout. Vede ji Gerard Freiherr van Swieten.

Když Anna Lotrinská, regentka rakouského Nizozemí a sestra Marie Terezie, onemocněla horečkou, byl povolán lékař van Swieten. Přestože jí nemohl pomoci, jeho metody na rakouskou panovnici zapůsobily a ta si s ním vyměnila dopisy, takže ho nechala přivézt do Vídně jako svého osobního lékaře.

První vídeňská lékařská škola

Ve Vídni van Swieten reformoval medicínu svým požadavkem: "Musíme jít k lůžku pacienta a mluvit s ním!". V tomto ohledu van Swieten zavedl anamnestické rozhovory a vizity na odděleních v nejširším slova smyslu. Předtím byl obvyklým přístupem jakýsi druh diagnostiky na dálku, který je dnes z dobrých důvodů odmítán.

Van Swieten si uvědomoval, že pro stanovení přesné diagnózy je důležité vzít v úvahu životní podmínky a události těsně před onemocněním. Lékař však chtěl také založit léčbu na vědeckých poznatcích: V Akademii věd založil laboratoř pro lékařský výzkum. Tato reforma medicíny se nazývá První vídeňská lékařská škola (německy Erste nebo Ältere Wiener Medizinische Schule).

Lékařská péče ve Vídni

Přes pomník Marie Terezie můžeme Bránou hrdinů vstoupit do vídeňského Hofburgu, tehdejšího sídla rakouských regentů. Kromě císařské rodiny zde žily dvorní dámy a různé služebnictvo s rodinami: celkem asi 10 000 osob. Všichni měli k dispozici lékařskou pohotovostní službu 24 hodin denně a také volný přístup do lékárny.

O občany, kteří se o sebe nemohli postarat sami, se starala veřejná nemocnice (německy das Bürgerspital) před Kärntnertorem. Kromě nemocných, těhotných žen a žen v porodnici se špitál staral také o staré nebo trvale postižené občany, stejně jako o sirotky a dokonce i o poutníky, čímž lékařská péče postupem času jen získávala na významu. Veřejná nemocnice musela sama zajišťovat své financování - kromě darů také z hospodářského majetku, který buď patřil nemocnici, nebo byl v její správě: dvě lázně, mlýn, jediný vídeňský pivovar a mnoho dalšího. Největší příjmy měla veřejná nemocnice z prodeje a podávání vína. Představoval významný hospodářský faktor ve Vídni a jejím okolí.

Na vnitřním nádvoří Hofburgu najdeme pomník Františka II. císaře Svaté říše římské, který se v roce 1804 stal císařem Františkem I. Rakouským. Jako svou druhou manželku si vzal Marii-Terezii Neapolsko-Sicilskou, která byla jeho sestřenicí z prvního kolena, a to hned ze dvou stran: z otcovy a z matčiny.
František I/II. byl celkem čtyřikrát ženatý, ale o první dvě manželky přišel při porodu; další dvě manželky nikdy neotěhotněly. Těhotenství a porod představovaly pro habsburské ženy zdravotní riziko; mezi "prostým lidem" byla úmrtnost žen při porodu ještě vyšší.

Druhá vídeňská lékařská fakulta

Ignaz Philipp Semmelweis, lékař maďarského původu, přičítal častý výskyt porodnické horečky špatné hygieně lékařů a nemocničního personálu, zejména ve veřejných nemocnicích. Svou tezi ověřoval v letech 1847-1848 studií, která je dnes považována za první aplikaci medicíny založené na empirických důkazech v Rakousku. Byl tedy studentem a zároveň prvním populárním představitelem Mladší neboli Druhé vídeňské lékařské školy (německy Zweite Wiener Medizinische Schule nebo Jüngere Wiener), která se hlásila k vědeckému přístupu.
Semmelweis pak od svých studentů ve vídeňské všeobecné nemocnici vyžadoval přísné hygienické předpisy. Podařilo se mu snížit úmrtnost rodiček z 15 % - v některých nemocnicích dosahovala dokonce 30 % - na 1,27 %. Přesto byl kvůli svým tezím a požadavkům u mnoha kolegů neoblíbený.

Poté, co později žil a pracoval v Budapešti, zemřel za nevyjasněných okolností v neurologické nemocnici v Döblingu, známé také jako Landesirrenanstalt.

Sigmund Freud, psychoanalýza a ENT

Z Hofburgu se vydáme směrem k Národní knihovně, kde se nacházejí i dobové lékařské spisy. Na předním nádvoří je Josephinum znázorněno reliéfem. V prostorách nedaleko Alsergrundu v 9. vídeňském obvodu, které založil císař Josef II. jako lékařsko-chirurgickou akademii pro výcvik vojenských lékařů, se dnes nachází sbírka dějin medicíny.
V sousedství žil a pracoval také neurofyziolog Dr. Sigmund Freud. Prostory na Berggasse 19 jsou nyní přístupné veřejnosti jako muzeum. Freud je považován nejen za otce psychoanalýzy, ale také experimentoval s kokainem, který byl v té době neznámý. Doporučoval ho jako lék proti bolesti a pro substituční léčbu proti závislosti na morfinu. Freud později zjistil, že kokain může být také návykový.

Freudem inspirovaný oční lékař Karl Koller na vídeňské oční klinice AKH, nejstarší oční klinice na světě, využíval analgetický účinek kokainu jako anestetika. Koller je proto považován za zakladatele moderní lokální anestezie, která se dnes používá i v ORL chirurgii.

Všeobecná nemocnice ve Vídni - staletí lékařské excelence

Großarmen- und Invalidenhaus, postavený za císaře Leopolda I. v areálu Altes AKH, který dnes slouží jako univerzitní a stravovací zařízení, byl císařem Josefem II. přestavěn na První všeobecnou nemocnici a otevřen v roce 1786. Tamní Bláznova věž, dnes patologicko-anatomická sbírka, byla první speciální budovou pro umístění duševně nemocných. Vídeňská Všeobecná nemocnice byla centrem vídeňské lékařské školy, zejména v 19. století. Kromě Ignaze Semmelweise zde pracoval například nositel Nobelovy ceny Karl Landsteiner, který se zabýval objevem krevních skupin, nebo nositel Nobelovy ceny Róbert Bárány, lékař ORL a neurootolog, který zkoumal smysl pro rovnováhu.

V roce 1984 provedli Ernst Wolner a Axel Laczkovics v AKH první transplantaci srdce ve Vídni. Již 16. prosince 1977 implantoval otolog Kurt Burian ve Všeobecné nemocnici ve Vídni první vícekanálový kochleární implantát, který předtím vyvinuli Ingeborg a Erwin Hochmairovi na Vídeňské technické univerzitě a který později vedl k založení výrobce sluchových implantátů MED-EL. Podobně jako Semmelweisův požadavek na hygienu vedla umělá náhrada sluchového orgánu - jediného smyslového orgánu, který lze dodnes uměle obnovit - k ostrým kontroverzím; mezitím se však stejně prosadila jako neomylná pomoc postiženým a dnes je již rutinní záležitostí. V roce 1994 bylo dokončeno přestěhování kliniky do komplexu budov Nové všeobecné nemocnice (německy Neues Allgemeines Krankenhaus; AKH), kde se nacházejí současné služby špičkové vídeňské medicíny.